V listopadu 1976 vzlétl poprvé prototyp nového čs. větroně VSO-10 tzv. klubové třídy, který by měl v aeroklubech Svazarmu nahradit osvědčené, ale již dožívající Orlíky. Větroň vznikl ve Vývojové skupině n. p. Orličan v Chocni za vedení Jana Maška. Osvědčil velmi dobré letové vlastnosti a úspěšně splnil předpoklady konstruktérů. (V době zpracování plánu modelu pro tisk absolvoval prototyp VSO-10 úvodní část podnikových letových zkoušek.)
Jako nástupce větroňů Orlík posloužil VSO-10 za velice vhodnou předlohu pro další model v řadě plánů maket čs. větroňů, která byla započata právě modelem Orlík II (plán Modelář č. 64s) a pokračovala modelem Pionýr (plán Modelář č. 68s). Podrobný technický popis, třípohledový výkres 1:50 a fotografie prototypu větroně VSO-10 uveřejněné v časopise Modelář č. 3/1977 mohou sloužit jako doplňující podklad pro stavbu přesné makety.

MODEL VSO-10 je tvarově téměř shodný se skutečným větroněm (prototypem). Odchylky – zvětšení hloubky křídla a celé vodorovné ocasní plochy – jsou patrné z nákresu modelu 1:10 na stavebním plánu. Model je nakreslen s ovládáním obou kormidel a křidélek, na rozdíl od vzoru nemá vztlakové klapky a zatahovací podvozkové kolo. Přistává na spodek trupu, na což je třeba pamatovat nejen při stavbě, ale hlavně při volbě letové (přistávací) plochy, která by proto měla být měkká, nejlépe travnatá a bez kamení.
Pokud jde o vypracování povrchu, odpovídá skutečnému větroni trup a svislá ocasní plocha modelu. Křídlo a stabilizátor by měly mít tuhý potah po celém povrchu, křidélka a výškové kormidlo by naopak měly být „konstrukční" s plátěným potahem (pokud by prvořadě záleželo na shodnosti se vzorem).
Pro zájemce o samostatné vyřešení chybějících funkčních maketových prvků je na plánu zakreslena podle skutečného větroně vysunutá poloha a tvar vztlakových klapek a vzpěrový systém zatahovacího podvozkového kola s uzavíracími dvířky. Funkčnost těchto dalších prvků vyžaduje samozřejmě další kanály v rádiové soupravě a zvětší letovou hmotnost modelu.
Moderní tvary větroně VSO-10 vybízejí použít při stavbě modelu také moderní druhy materiálu a výrobní technologii: trup laminovaný nejlépe v negativní formě, křídlo a pevné ocasní plochy z pěnového polystyrenu s tenkým balzovým potahem. Modeláři, kteří v tom již mají zkušenosti, pravděpodobně využijí bud' tohoto způsobu, anebo jeho kombinace s klasickou stavbou.
Model VSO-10 byl přesto záměrně navržen, vyzkoušen a je uveřejňován s konstrukčním řešením klasickým, ač je zdánlivě složitější. Je to proto, že v našich podmínkách běžné druhy modelářského materiálu a klasický pracovní postup umožňují stavbu modelu širokému okruhu modelářů.
K dosažení úspěchu se sportovní maketou VSO-10 je ovšem nutná značná modelářská zručnost a dostatek pilotní praxe. Bylo by plýtvání časem a materiálem, kdyby takovýto model chtěl stavět modelář, který dosud létal jen s jednokanálovou RC soupravou anebo si nedokáže poradit se souměrností při stavbě atp. V takových případech je neúspěch téměř jistý. Stavbě VSO-10 by rozhodně měla předcházet praxe s některým větším a pomalejším modelem, stavebně jednodušším, jako je např. Štír (plánek Modelář č. 69s) nebo Leticia (plánek Modelář č. 78s).