Při hledání vhodné předlohy pro polomaketu větroně jsem narazil na monografii prvního československého větroně s motýlkovými ocasními plochami VSB 66 Orlice.
Konstrukce tohoto větroně vznikla pod vedením ing. Pospíšila ve VAAZ v Brně. K realizaci byla dokumentace předána do Orličanu Choceň. Byly vyrobeny dva prototypy. První byl zalétán v září 1970. Vyznačoval se vysokými výkony s klouzavostí 40, avšak havárie jednoho z prototypů vyvolala nedůvěru a vedla k zamítnutí sériové výroby. Druhý z prototypů je vystaven v hlavní hale leteckého muzea v PrazeKbelích.
Protože o stavbě modelu Orlice jsem uvažoval již před mnoha léty, bylo rozhodnutí rychlé a jednoznačné. Při návrhu jsem nepočítal s razantními starty na gumipraku nebo navijáku, ale s aerovleky. Model je vlekán osvědčeným způsobem za speciálně pro tyto účely vyrobeným modelem Tahoun (RC modely 4/2000), opatřeným oproti původnímu silnějším motorem MVVS 8 cm3. Při aerovlecích jsou oba modely startovány z ruky.
Model celobalzové konstrukce je stavěn klasicky, se snahou dosáhnout nízkého plošného zatížení. I tak má dobrou pronikavost proti větru a s křídlem s hloubkou zvětšenou o 10 mm u kořene a 25 mm na konci, opatřeným profilem Selig 7055, velmi dobré letové vlastnosti. Hned při prvních letech překvapil vysokou klouzavostí s malým opadáním a přiměřenou stabilitou. K té přispívají i zvětšené motýlkové ocasní plochy s upraveným úhlem jejich rozevření na 110°. Přes zdánlivě jednoduchou konstrukci a snadnou řiditelnost model není určen pro začátečníky, stavba i létání vyžadují určité zkušenosti.

Trup je tvarově téměř shodný se skutečným větroněm, pouze zužující se ocasní část s kruhovým průřezem má v místě uchycení ocasních ploch o 8 mm zvětšený průměr. Přepážky jsou zhotoveny jako mnohoúhelníky, kostra je potažena lehkou balzou a celek je obroušen do oválného respektive kruhového průřezu.
Křidélka mají náhon lanovody, ovládanými jedním mikroservem umístěným v centroplánu.
Kabina je za tepla vytažena na kopytě z dvouapůllitrové PET láhve, postupem v RC revue již popsaným. Kabinu přilepíme kyanoakrylátovým lepidlem na rám, zhotovený z překližkových oblouků a vytvarovaných nosníků
Křídlo je ze dvou polovin, které se nasazují na spojovací dráty procházející trupem. Poloviny stavíme samostatně na pracovní desce. Žebra K1–K3 jsou z překližky 1,5, K4–K22 z balzy tl. 1,5 mm. Žebra K2–K22 zhotovíme rašplovou interpolací mezi překližkovými šablonami.
Pouzdro pro spojovací drát se skládá z hliníkových trubiček 6/5,2 a překližkových bočnic K24, přilepených k pásnicím, a z balzové výplně. Pouzdro pro zadní spojovací drát je z trubičky 3/2,2.
Aerodynamická deska K23 na konci křídla je vyříznuta z balzy a přilepena kyanoakrylátovým lepidlem až na potažené křídlo.
Ocasní plochy na rozdíl od skutečného větroně nejsou plovoucí a jsou zvětšené o 25 %. Jsou opatřené symetrickým profilem NACA 63A012 u kořene a 63A010 na konci. Jsou shodné, rozdíl je pouze v opačném směru zkosení spojky a zrcadlovému otočení náhonů kormidel. Pásnice jsou z balzy 1, žebra z balzy 1,5. Stavíme zvlášť kýlové plochy a zvlášť kormidla. Žebra zhotovíme rašplovou interpolací mezi překližkovými šablonami. Teprve po vybroušení oddělíme části pro stavbu kýlových ploch a části pro kormidla.
Kormidla jsou upevněna plochými závěsy MP Jet, stejně jako páky s nábojem o průměru 4 mm. Náhon je běžnými lanovody se strunou, která je na konci u pák kormidel pouze ohnutá do L, koncovky s vidličkami se do malého prostoru nevejdou. Pro zjednodušení stavby je možné použít klasický náhon ocasních ploch s pákami vně kormidel a lanovody vyvedenými ven z trupu.
Ocasní plochy se připevňují k trupu laminátovými spojkami MP Jet. V trupu se zajišťují kolíky z ocelové struny.
Model je potažen nažehlovací fólií Oracover. Celý větroň je bílý, poznávací značky, nápis Orlice pod kabinou a označení VSB 66 před ocasními plochami jsou černé. Protože větroň byl postaven pouze ve dvou exemplářích, máme na výběr buď světle modré (OK1900) nebo zelené (OK42) doplňky: pruhy na bocích trupu, aerodynamické desky na koncích křídla, rám kabiny, kryt podvozkového kola a konce ocasních ploch. Závaží na ocasních plochách byla pozinkovaná.
Při sestavování modelu zajišťujeme křídlo páskem izolepy po celé délce horního obrysu křídla a centroplánu, obdobně izolepou připevňujeme i koncové vřeteno. Velmi se osvědčila bílá elektrikářská izolační páska.
Pro řízení modelu použijeme čtyřkanálovou RC soupravu, která ovládá ocasní kormidla, křidélka a vypínání vlečného háčku. Lze použít i způsob vypínání vlečného háčku servem výškovky s vypnutím při plném potlačení. Tento způsob však nedoporučuji těm, kteří budou startovat ze země a spíše vyšší rychlostí vleku. Ovládání motýlkových ocasních ploch je možné mechanickým mixérem, výhodnější je samozřejmě použití počítačové soupravy s elektronickým mixováním výchylek.
Při dodržení polohy těžiště nečiní zalétávání potíže a spočívá pouze ve vytrimování. V letu je Orlice dostatečně stabilní a dobře ovladatelná, vyžaduje však trvalou pozornost a řízení. Reakce na křidélka jsou poměrně pomalé, což na druhé straně přispívá k realismu letu.