Nemám ani v nejmenším úmysl vnášet mezi modeláře jakoukoliv stopu vzájemné nevraživosti, přesto mi dovolte, abych se přiznal, že pokud už v poslední době chodím na soutěže, pak vzhledem ke svému věku ne jako aktivní účastník, ale někde stranou s fotoaparátem sedící pozorovatel. Ať už chci, nebo ne, jsem v tomto případě – doufám že – naprosto nestranný pozorovatel dění na soutěžích rádiem řízených modelů větroňů, ať už klasických nebo s elektropohonem.
Je to asi jen můj a tedy ne obecný názor, kdy sleduji, jak se liší modeláři létající klasiku – tedy ti, co jsou odkázáni na to, aby je někdo na startu vyvlekal na šňůře – od těch, kteří jsou vybaveni pohonem a jsou tedy snad až na hození modelu do vzduchu zcela soběstační. Oni se totiž většinou liší i tím, že ti klasičtí modeláři si postaví svůj model od základu sami a mají k němu vybudovaný zcela zvláštní vztah, kdežto na soutěži elektroletců se setkáme výhradně s několika málo typy modelů koupenými od osvědčených výrobců. Podotýkám, že modelů vynikajících letových vlastností. Zde již je ale poznat, jak se modeláři větví na ty, kteří mohou utratit 15 nebo i 35 000 korun. Samozřejmě, že se o tom mezi nimi nemluví, ale ti méně majetní se jaksi již před létáním většinou ocitají v té spodní polovině výsledkové listiny. Je mi to moc líto jen proto, že ta modelářská parta už není, co bývala. A přiznám se, že je mi o poznání lépe mezi těmi, co si modely pořád stavějí sami. Tím, že jsou na sebe vzájemně odkázáni, jsou vztahy mezi nimi velmi přátelské. Oni jsou zkrátka jiní…
Pokud pak máme práci alespoň trochu usnadněnou tím, že za nás někdo zhotoví kvalitní a lehký laminátový trup a k němu nabídne i soubor žeber pro stavbu křídla a vodorovné ocasní plochy, pak je tu přece jen přímější cesta ke stavbě výkonného soutěžního modelu pro létání v kategorii RC V2, ale jako variantu lze model zástavbou elektromotoru zcela změnit a tentýž typ letadla použít pro u nás nejvíce rozšířený druh létání – létání pro vlastní radost ve volných chvílích a ve vybraném počasí.