Model větroně Dagmar navrhl a postavil Emanuel Knittl v roce 1950. Konstruktér modelu byl známým modelářem a publicistou, který se v té době intenzivně zabýval především aerodynamikou a mechanikou letu, návazně pak konstrukcí modelů v té době vznikající kategorie Severských větroňů, ze které postupem doby vznikly dnešní soutěžní modely volných větroňů kategorie F1A. Výsledkem jeho práce bylo v roce 1955 vydání knihy Výpočet soutěžního modelu větroně.
Modely větroňů zkonstruované Emanuelem Knittlem mne vždy lákaly, zejména větroň Mira, jehož konstrukce byla prezentována ve výše uvedené knize. Nakonec to dopadlo tak, že mě modelářský kolega Zdeněk Hanáček přesvědčil, abych nakreslil jinou Knittlovu konstrukci – větroň Dagmar – jehož „muška“ vyšla v březnovém čísle Leteckého modeláře v roce 1951.
Jak se mi to povedlo, můžete posoudit sami. Výsledkem mého snažení je model větroně, který v rámci dostupných podkladů odpovídá původnímu modelu a co je však nejdůležitější, velmi pěkně létá. Vyznačuje se krásným, stabilním, přiměřeně rychlým letem. Nakonec, pohledem na proporce modelu, můžeme usoudit, že jeho letové vlastnosti musejí být přinejmenším velmi dobré. Model, který stavěl a úspěšně s ním létá prezident klubu SAM 78 Zdeněk Hanáček, je na připojených fotografiích.

K stavbě

Před zahájením stavby modelu si připravíme veškerý potřebný materiál a vyřežeme si jednotlivé stavební díly. Všechny podélníky a nosníky pečlivě přebrousíme, což je zvláště důležité u lišt tvořících nosníky křídla a vodorovné ocasní plochy, protože na ně budeme nasunovat jednotlivá žebra. Stavba modelu Enení složitá. Stavíme jej na rovné pracovní desce s výkresem překrytým čirou fólií netečnou vůči lepidlu. K lepení používáme běžná lepidla, v podstatě podle svých zvyklostí. Pouze více namáhané díly lepíme epoxidovým lepidlem. Umístění serv a ovládání kormidel je na výkrese znázorněno pouze schematicky – je na každém staviteli, aby si je dořešil podle svých zvyklostí a vybavení, jež má k dispozici. To, jakým způsobem si s některými detaily poradil kolega Zdeněk Hanáček, je zřejmé z připojených fotografií ze stavby modelu. I přesto, že jsem uvedl, že stavba modelu není složitá, nedoporučuji, aby se o ni pokoušel modelář, který nemá dostatek stavebních zkušeností. Hned při stavbě trupu totiž narazí na první problém, a to zhotovení nosníku ocasních ploch. Zhotovení balzové trubky je popsáno na jiném místě tohoto sešitu nebo například v publikaci Letecké modely č. 4, kterou v roce 1983 vydala Modela, podnik ÚV Svazarmu.
Výrazné snížení pracnosti při stavbě modelu a zrychlení stavby můžeme dosáhnout tím, že použijeme hotové stavební díly. Kontakt na vyřezání stavebních dílů poskytnu na e-mailové adrese milos.m@centrum.cz.

Ocasní plochy
Stavbu modelu zahájíme vodorovnou a svislou ocasní plochou. Obě části jsou stavebně jednoduché. Vodorovnou ocasní plochu stavíme ze dvou částí na pracovní desce. Na díl V1 z překližky tloušťky 2 mm z obou stran přilepíme kování z duralového plechu tlustého 1 mm, které je součástí ovládání plovoucí výškovky. Díly VOP po vybroušení slepíme prostřednictvím překližkových spojek k sobě. Střed VOP vylepíme balzou tloušťky 1,5 mm.
Při stavbě svislé ocasní plochy nejprve na pracovní desku připevníme díly S1 a S2. Na ně pak podle výkresu usadíme a přilepíme jednotlivá žebra směrovky a během schnutí lepidla kontrolujeme kolmost žeber k dílům S1 a S2. Pak doplníme náběžnou a odtokovou lištu a zpevňující výkližky.
Slepené ocasní plochy vybrousíme na čisto.
Trup
Sestavení trupu lze považovat za nejnáročnější část stavby celého modelu. Zcela určitě začneme pořízením vhodné trubky na nosník ocasních ploch. Pokud by se nám podařilo sehnat trubku z odpovídajícího materiálu (v době vzniku modelu šlo zpravidla o Pertinax) a přiměřené hmotnosti, tak máme vyhráno. V opačném případě si trubku svineme na trnu o vhodném průměru (vnější průměr trubky je 30 mm) sami z balzového prkénka buď podle svých zkušeností, nebo podle postupu popsaného na stránkách RC revue či jinde.
Vlastní stavba trupu je rozdělena do několika částí:
– Nosník ocasních ploch;
– Gondola;
– Usazení lože VOP;
– Usazení kýlové plochy;
– Instalace ovládání výškovky a směrovky;
– Spojení nosníku ocasních ploch s gondolou.
Po dokončení balzové trubky nosníku ocasních ploch T18 do ní podle výkresu vyřízneme otvory pro lože VOP, kýlovou plochu a pro vyvedení lanovodů pro ovládání směrovky a výškovky. Pokračujeme tím, že vlepíme díly T20 tvořící lože výškovky, upevníme ovládací páku a nasadíme plovoucí výškovku. Zkontrolujeme rozsah jejího pohybu. Měl by být přibližně 5° na obě strany. Nyní můžeme podle výkresu usadit a zalepit kýlovou plochu. V průběhu této činnosti kontrolujeme vzájemnou geometrii kýlové a vodorovné ocasní plochy. Práci na nosníku ocasních ploch ukončíme tím, že do něj vlepíme lanovody a v zadní části jej podle výkresu uzavřeme.
Základem trupové gondoly je rám slepený z dílů T7, T8 a T9. K němu jsou pak přilepeny jednotlivé přepážky T1 až T8 a boční tvarové podélníky T10. Pokračujeme sestavením centroplánu křídla a usazením nosníku ocasních ploch – prozatím jej nezalepujeme. Učiníme tak, až budeme mít hotový střed křídla, který sesadíme s trupem a překontrolujeme celkovou geometrii modelu. Pokud bude vše v pořádku, tak nosník s gondolou důkladně slepíme. Najdeme správnou polohu pro umístění serv (s ohledem na lehký pohyb táhel v lanovodech) a zabudujeme je do trupu na vhodně navržená lože. Na výkrese jsou pouze naznačena schematicky. V trupu si dále vytvoříme prostor pro umístění přijímače a napájecí baterie. Doplníme všechny tvarové podélníky, zhotovíme hlavici trupu T19 a doplníme všechny překližkové a balzové potahy – vše v souladu s výkresem. Překryt kabiny vylisujeme z čiré fólie (například z PET láhve) Kopyto pro lisování vy- brousíme z balzového hranolu. Překryt u trupu drží buď zakoupený uzávěr nebo použijeme malé magnety.

Křídlo
Křídlo modelu je klasické konstrukce z žeber a lišt – nic mimořádného, co by stálo za zvláštní popis. Sestavujeme je po částech – dvě střední a dvě vnitřní části, které na závěr – po vybroušení – sestavíme za pomoci překližkových spojek K15 až K18 dohromady. Mezi pásnice hlavního a pomocného nosníku nezapomeneme vlepit stojiny z balzy tloušťky 2 mm s léty napříč. Poloviny křídla jsou spojeny s centroplánem na trupu ocelovými dráty o průměru 4 mm.
Potah
Před potahováním ještě jednou všechny díly modelu prohlédneme, zda jsou prosty jakýchkoliv nerovností, které by pod potahem byly vidět. Případné nedostatky odstraníme. Vše řádně očistíme od prachu.
Volba typu potahu je v daném případě jednoduchá. Nejvhodnějším materiálem pro model této velikosti je Vlies, v současné době obarvený tónovacími malířskými barvami. Trupovou gondolu a svislou ocasní plochu potáhneme pro větší pevnost potahu dvěma vrstvami Vliesu s léty křížem. Potah na kostru lepíme podle zvyklostí lepicím nitrolakem, případně lepidlem Balsaloc. Vypínáme jej teplem a současně nastavujeme na uších křídla negativy 3 až 4º. Potah následně nalakujeme vypínacím a zaponovým nitrolakem. Nápisy a případné barevné doplňky vyřežeme z obarveného Vliesu nebo Modelspanu a k potahu je přilakujeme. Můžeme si je také nechat vyřezat z tenké samolepicí fólie v reklamním studiu.

Dokončení
K lyži T9 přišroubujeme vlečný háček, který vyřežeme z duralového plechu. Model sestavíme a vyvážíme tak, abychom dodrželi výchozí polohu těžiště uvedenou na výkrese. V průběhu zalétávání budeme zcela určitě pomalu posunovat těžiště dozadu. Zkontrolujeme vzájemné nastavení křídla a vodorovné ocasní plochy, zda je skutečně v souladu s výkresem. Případné nedostatky upravíme změnou nastavení plovoucí výškovky. Zkontrulujeme i to, zda model není zkroucený, případné zkroucení křídla a vodorovné ocasní plochy opravíme nahřátím teplým vzduchem. Všem těmto věcem věnujeme zvýšenou pozornost, protože na nich závisí, jak dobře bude model létat.
Létání
Nepředpokládám, že model tohoto historického větroně bude stavět začátečník, který není obeznámen se zásadami létání s RC větroni. Proto jen stručně. Hlavní zásadou je zalétávat model v klidném ovzduší, nejlépe za bezvětří. Počáteční zaklouzání uskutečníme nejlépe na mírném táhlém svahu bez jakýchkoliv překážek. Kluz upravujeme posouváním baterie, pokud to nestačí, pak přidáváním zátěže do prostoru v hlavici; pro jemné doladění postačí vytrimovat plovoucí výškovku. Pokud jsme s kluzem spokojeni, můžeme přistoupit k prvnímu startu na šňůře (případně model vystřelit na vhodném gumicuku). V průběhu zalétávaní seřizujeme model tak, aby bezpečně vzlétal a klouzání bylo při rychlosti nejmenšího klesání, při nejnižší možné, ale bezpečné hodnotě seřízení a tomu odpovídající poloze těžiště. S ohledem na použitý profil křídla si musíme uvědomit, že model má schopnost podávat nejlepší letové výkony v klidném ovzduší. Vítr o rychlosti nad 5 m/s je pro něj již značným problémem.