Ještě v době platnosti Versailleské mírové smlouvy začalo Německo projektovat moderní válečné lodě třídy Scharnhorst. Protože podle výtlaku lodě patřily do kategorie bitevních lodí a rychlostí mezi křižníky, vžilo se pro ně označení bitevní křižník. Postaveny byly dvě lodě, a to Scharnhorst a Gneisenau. Pojmenovány byly po pruských generálech Augustu von Gneisenau (* 27. 10. 1760, † 23. 8. 1831) a Gerhardu von Scharnhorstovi (* 12. 11. 1755, † 28. 6. 1813). Stavba obou lodí začala bezprostředně po podepsání námořní smlouvy mezi Německem a Velkou Británií v roce 1935. Jako první byl položen kýl Gneisenau, o několik dní později následovalo položení kýlu Scharnhorstu. Na vodu byl Scharnhorst spuštěn dne 3. října 1936 a do služby byl nasazen 7. ledna 1939. Ještě v roce 1939 došlo k částečné přestavbě lodi. Hlavní stožár, umístěný za komínem, byl posunut na zadní nástavbu. Kvůli pronikání kouře na můstek byly na komín nasazeny mohutné nástavce. Nejmarkantnější úprava spočívala v úpravě přídě. Protože při plavbě i na mírně rozbouřeném moři docházelo k zalévání paluby vodou, byly Scharnhorst a Gneisenau vybaveny tzv. atlantickou přídí se zvýšenou palubou a srpovitým zakřivením, dlouhými vykrojenými okraji proti vodní tříšti a vybráním pro kotvy až na úroveň paluby. Hlavní výzbroj těchto lodí mělo tvořit šest děl ráže 380 mm ve třech dělových věžích. Protože vývoj těchto věží se u firmy Krupp protáhl, byly použity modifikované věže z pancéřových lodí třídy Deutschland (tzv. kapesních bitevních lodí), z nichž každá byla vybavena třemi děly ráže 280 mm. Sekundární výzbroj tvořilo 12 děl ráže 150 mm umístěných do osmi dvouhlavňových a čtyř jednohlavňových věží. Protiletadlovou obranu zajišťovalo 14 protiletadlových děl ráže 105 mm v sedmi dvouhlavňových věžích, 16 protiletadlových děl ráže 36 mm a děla ráže 20 mm, jejichž počet se v průběhu doby měnil. Krátce před začátkem druhé světové války byly bitevní křižníky třídy Scharnhorst vyzbrojeny dvěma trojhlavňovými torpédomety ráže 533 mm. K průzkumným účelům loď nesla čtyři letadla Heinkel He 60, která byla později nahrazena modernějšími Arady Ar 196. Pancéřování mělo na bocích trupu tloušťku až 350 mm, paluba měla pancéřování o tloušťce 95 mm, dělové věže 360 mm. Použita byla legovaná chromniklová ocel Wotan od firmy Krupp. Pohon lodí zabezpečovaly tři lodní vrtule poháněné parními turbínami Brown Boveri (Scharnhorst) a Germania (Gneisenau). Páru dodávalo 12 kotlů Wagner. Celkový výkon pohonného ústrojí byl 165 000 k (121 357 kW).